Exkurze VIII. a IX. třídy do Terezína (18. března 2024)

Naše první zastávka na dálnici D1byl legendární Naháč; druhá se už tak zábavně nejmenovala, byl to totiž Terezín. Už jen když jsme v dálce zahlédli cihlové pevnostní zdi, došlo nám, že to celé asi nebude jen tak. Samotná exkurze začala u obrovského hřbitova. Jakmile se nás ujal průvodce, nabralo to všechno na síle… Prázdné, nebo poloprázdné místnosti plné smutku a utrpení… Postupně jsme se dozvídali, co se tam dělo…

Při vstupu do Malé pevnosti jsem měl špatný pocit při pomyšlení, jaké strašné věci se tam asi před 80 lety děly, jaké zločiny proti lidskosti zde probíhaly. Běhal mi z toho mráz po zádech.

Průvodce nám vyprávěl, jaké to v terezínské Malé pevnosti bylo v zimě. Vězni se museli mýt ve studené vodě a poté si museli obléknout mokré zavšivené oblečení, které jim za mrazu mnohdy přimrzalo ke kůži. Říkala jsem si, že v sobě ti lidé nemohli mít žádný soucit, když tohle dokázali dělat jiným lidem.

Já osobně si věci umím dost dobře představovat, a to ve mně vzbuzovalo pocit úzkosti. Jedna z věcí, která mě překvapila, bylo, že za celou dobu trvání koncentračního tábora v Terezíně se podařilo utéct jen třem lidem.

V Muzeu ghetta mě nejvíce zaujala místnost, kde byla na všech zdech jména Židů, kteří v Terezíně zemřeli. Byly jich stovky. U jednoho příjmení bylo i 20 jmen - byla to asi jedna velká rodina.

V muzeu mě nejvíce zaujaly obrázky dětí, které si už ani nepamatovaly, jak vypadají různá zvířata, prostě to zapomněly. Například tam byl obrázek housátka se čtyřma nohama!

V ghettu jsme navštívili muzea, ve kterých jsme měli možnost si prohlédnout osobní věci vězňů, nebo si poslechnout svědectví přeživších.

Byl to zajímavý a poučný výlet, který spoustě lidem otevřel oči.

Žáci IX. třídy - Ondřej Feifer, Tomáš Přikryl, Natálie Holcnerová, Lenka Pařízková, Anna Valášková, Tereza Brázdová, Kateřina Havránková, Filip Hofírek

Fotogalerie