Přeskočit na obsah stránky

Základní škola Lomnice  

Exkurze do Terezína

Dne 11. února 2011 se žáci 8. a 9. třídy vydali na historickou exkurzi do Terezína – města, které za II. světové války sloužilo jako sběrné ghetto pro židy nejen z Protektorátu Čechy a Morava, ale i ze Slovenska, Maďarska, Dánska a mnoha jiných evropských zemí.
O tom, jak na ně toto místo zapůsobilo, svědčí následující útržky bezprostředních reakcí po návratu domů.

…dozvěděla jsem se něco nového a zajímavého, o čem jsem myslela, že existuje jen v hororech…
Vůbec mi v těch místnostech nebylo dobře, cítila jsem se tam jakoby něčím přiškrcená…
(Lucie Pokorná)

…do té místnosti se mělo vlézt asi 60 lidí. Nás tam bylo asi 40 a už se to nedalo vydržet…
…z toho všeho mi bylo skoro špatně. Ale na druhou stranu to vnímám jako nezapomenutelný zážitek, za který jsem ráda.
(Tereza Konečná)

…nedokázal bych si představit v takových podmínkách žít. Celé toto místo na mě působilo velmi divně a zanechalo ve mně znepokojující dojem.
(Marek Krejčí)

Moje představivost běžela na 100%, vše jsem živě viděla před sebou.
…lituji ty lidi, kteří tam byli. Ti, kteří přežili měli veliké štěstí…
Získala jsem hodně informací a jsem ráda, že jsem tam byla!
(Martina Dvořáková)

Shrnul bych to tak, že na žádném z míst, kde jsme byli, jsem se necítil dobře. Byl to zajímavý zážitek, ale stačilo to.
(Vojtěch Štefka)

…kladu si otázku – Co to bylo za lidi, kteří se ve vykonávání zrůdných rozkazů vyžívali a dobrovolně se zúčastňovali týrání a mučení lidí?
(Nikol Benešová)

…všude kolem jsem cítila závan smrti…
(Lucie Pařízková)

Když jsme byli v Malé pevnosti, kde to bylo pro vězně dost hrozné, tak si Osvětim neumím představit!
(Pavel Štarha)

V Malé pevnosti mě zaujal nápis „Práce osvobozuje“, připadalo mi to dost ironické a směšné.
(Kamila Valová)

…uvědomila jsem si, že je to pro mě nepředstavitelné, že bych tam nedokázala přežít. Usoudila jsem z toho – Kdo nezažil, ten to nikdy nepochopí!        
(Martina Štouračová)

Už když jsme přijížděli do Terezína, tak při pohledu na masivní hradby mi lezl mráz po zádech. To místo v sobě „něco“ mělo.
Hodně jsem přemýšlel, jak bych se choval, kdybych byl v kůži těch lidí.
Dnešní problémy jsou oproti jejich nic. Jsem rád, v jaké době žiji!
(Patrik Lorenc)

Ukázka z tvorby Jána Chovance, žáka 9. třídy:

Rok 1941

Doba je zlá.
Všichni máme strach.
Pořád jsem utlačováni ze strany německých občanů a SS.
Udavačství je na denním pořádku.
Každý den žiji v neustálém strachu z toho, že už svou ženu i děti nikdy neuvidím.
Nevím, co s námi bude.
Ale slyšel jsem, že začínají transporty na východ do budoucích židovských měst.
Bylo by hezké začít znovu…

18. březen 1942

Už jen za pár minut odjíždíme začít nový život na východě.
Alespoň to tvrdí Němci.
Já jim sice moc nevěřím, ale hlavně chci zajistit bezpečí své rodiny…

O 20 minut později

Němci jsou nervózní, ženou nás do vagónů, máme strach, co s námi bude.
Je tam takový nával, že ani nevidím, kam se moje žena Ester poděla.
Křičím: „Ester!, Ester!“, ale nikde ji nevidím.
Jsem SÁM.
Sám v davu křičících lidí v uzavřeném prostoru.
Vlak se dává do pohybu. Jsme tak namačkáni na sebe, že se nemůžu ani pohnout.
To je mi ale jedno.
Nikde nevidím Ester a děti…………………

Fotogalerie

Exkurze do Terezína Exkurze do Terezína Exkurze do Terezína